Plán byl jasný – já s Karlem se v sobotu projdeme Dierami a možná i pikl do ledu zatneme, odpoledne dojede Martin a všichni přespíme ve Štefanové. Ráno Martin a já půjdeme do Kremennej doliny na ledy a poté dolinou dál nahoru na vrchol Velkého Rozsutce, kde se potkáme s Karlem, který půjde po červené turistické značce. Nakonec všechno bylo jinak, částečně kvůli přírodním podmínkám, částečně kvůli Martinovým problémům s dopravou.
Zavíráme s Karlem obchod a pádíme na autobus, který, s malou odbočkou pro bagetu, tak akorát stíháme. Jedeme na zastávku k Hotelu Diery. Vystupujeme a potěšeně zjišťujeme, že začíná sněžit. V ten samý momonet jako my přijíždí i jedno české auto a v něm dva kluci, kteří nás později míjí v Dierách, naloženi jak soumaři věcma na zimní táboření.
Obout ještě jedny ponožky, zapnout návleky, Karel si zapálí a vyrážíme. Už se rozsněžilo, ale teplota je pořád kolem nuly a pod nohama mlaská mokrý sníh a bláto. Stav prvního ledu na levé straně v Dolných dierách je pozitivní. Tak si ho jen fotíme a přehodnocujeme plány na zítra. Karel by se rád vyhnul konfliktu s rangery, kteří prý hlídají vchod do Kremennej doliny a snad už i vybrali pokutu. Pokračujeme dál Dolnými dierami a i další led vytékající ze stěny nás těší.
Na křižovatce zahybáme do leva a míříme do Nových dier. Zjišťujeme, že byly vyměněny staré a rezavé žebříky za nové, z kterých se zároveň stal “třídíci prostředek“. Zábradlí je tak blízko u skály, že silnější lidé budou mít problémy vůbec projít. V Nových dierách nacházíme další pěkně vypadající led, odhadem tak 20 a více metrů. Rozhodujeme se, zda zkusíme zatnout motyky, ale nakonec pokračujeme dál. Cestou si povídáme, dáváme pauzu, aby si Karel mohl zakouřit a tak nás dohání a předhání slovenská rodina, která si po obědě vyrazila ukázat Diery své cizojazyčné půlce rodiny. Na vyhlídkách se i přes husté sněžení kocháme protějšími skálami a přemýšlíme o možnosti letního lezení.
Pod nouzovým přístřeškem u koliby pod Podžiarom si lepím pravou patu osvědčenou kobercovkou
a pokračujeme dál do Horných dier. I tady jsou krásně natečené ledy, takže si můžeme vybírat. Procházíme kus doliny a pak se vracíme ke “galeriie“, kde si vybíráme pravý led. Lituji, že týden v kuse jenom tálo. Na levém ledu a středním rampouchu je to jasně vidět. Sundáváme batohy, na hlavy hned nasazujeme helmy a oblékáme se do cajků.
Navážu se, vrtám štand, Karel se do něj cvaká a začíná jistit. Led je celkem měkký, ruský titaňák šel vrtat celkem pohodlně. Na povrchu je mirně poměklý, ale pak už je příjemně tvrdý. Celkem rychle stoupám po ledu nahoru, cestou vrtám dva šrouby. Třetí šroub zavrtávám jako výhybku nahoře, do oka cvakám dvě expresky, aby se lano tak nedřelo a neohýbalo pod ostrým úhlem. U stromu dě
lám štand, pojistim si ho ze dvou smyček a lano dávám do třech karabin, zase kvůli ohybu. Karel mě pak pouští dolu. Dole si stěžuje, že jsem na něj pustil trochu ledu a sněhu, ale pořád méně než při posledním lezení, kdy dostal ledem pořádně do každé ruky. Cvakám se do štandu, odvazuji se od lana, předávám cepíny i s gumicukovým prodlužovákem a jistím Karla na “topa“. Hned ho naháním do kolmějších částí, ať si na ně zvyká. Už vím, proč mi říkal, že dole není skoro slyšet – potok za zády rušivě hučí. Karel vybouchá led rychle a tak ho pouštím dolů. Vyklepává si ruce a za chvíli dává led podruhé. Spoustím ho dolu, zase výměna cepínů, já stahuji lano a znovu lezu led na prvním. Nahoře se cvakám do štandu, přetahuji lano nahoru, ruším stand a slaňuji dolu. Cestou vybírám jištění a šroubuji ven rusáky. Dole už je Karel vysvlečený z cajků a cpe matroš do batohu. Ten si nechal zády nahoru a tak je má zasněžená a proto trochu sakruje.
Stahuju lano, motám panenku a uklízím cajky do batohu. Mačky i cepíny si nechváváme a scházíme Hornýma dierama dolů, nazpět do sedla Podžiar a dál do Štefanové. Zvoním u osvědčeného privátu Balát, který jsme si v týdnu rezervovali. Paní domácí je jako vždy velmi milá a ukazuje nám náš pokoj. Diví se, že jsme jen dva, ale ujišťujeme ji, že Martin dorazí kvůli problémům s dopravou později. Pokojík máme útulný, jen takový malý, ale kdo je zvyklý na koleje, toho nic nerozhází.
Vyndáváme věci na sušení a bráníme paní domácí, aby nám dala boty pěkně pod topení :-) Platíme deset euro za noc, ačkoliv oficiálně je to devět, ale myslíme, že za to jak se o nás vždycky paní domácí stará jí to euro patří. Přichází zpráva od Martina, že stihnul v Žilině bus a tak v osm večer bude ve Štefanové. Odpisuju mu, kde nás najde a jdeme na pivo a večeři do chaty Pod Lampášom. Paní vrchní nám roztáčí pivo a kuchařka jde dělat strapačky s kapustou a slaninkou. Shodneme se s Karlem, že strapačky s kapustou mají něco do sebe a navíc zelí sedne většině lidí lépe než bryndza. Dalším plusem je, že za stejnou cenu je větší porce strapaček, respektive stejná porce vyjde levněji. Dojídáme a právě přichází Martin a dává si halušky s bryndzou a samozrejme pivo.
Pokračování příště
dokud není cepín, nebo další ingredience dostatečně měkké. Podle chuti a nálady vaříme celou hlavu i s hrotem pro celistvou chuť. Kdo má rád pikantní jídla, vaří čepel a hrot, pro gurmány doporučujeme kladívko či lopatku, co je k dispozici. Je-li vývar určen pro mladé a začínající lezce, stačí vyvařit jen hlava bez čepele, kladiva a lopatky. Po uvaření servírujeme pro tradicionalisty v hliníkovém ešusu a zohýbané hliníkové lžici , mladí dají přednost plastové
mu nádobí firmy LiteMyFire a lžici Spork. Jako přílohu podáváme chléb.
